Erotický thriller 365 dní je přesně ten typ filmu, který si málokdo veřejně přizná, ale statistiky sledovanosti mluví jasně: Češi ho na Netflixu jedou ve velkém. Kombinace drsného mafiánského románku, erotiky na hraně a až absurdně přepálené romantiky z něj udělala fenomén, o kterém se oficiálně mluví s despektem, ale potají se na něj večer kliká. Tenhle polský pokus o „moderní Padesát odstínů“ sice sbírá nálepky jako kýč, brak nebo guilty pleasure, ale zároveň spouští přesně ty emoce, kvůli kterým se k obrazovce vracíme. Ať už proto, abychom se pobavili, pohoršili nebo si prostě jen užili dvě hodiny totálního úniku z reality.

Unesená romantika a logika hozená z okna

Zápletka je přitom tak přestřelená, že by ji v běžném dramatu nikdo nebral vážně: italský mafián Massimo unese Polku Lauru a dá jí 365 dní, aby se do něj zamilovala. Scénář se moc nezdržuje psychologií postav ani vysvětlováním motivací, všechno směřuje k tomu, aby se co nejrychleji střídaly luxusní lokace, erotické scény a extravagantní gesta. Logika dostává na frak prakticky v každé druhé scéně, ale právě to je součástí „kouzla“ – film funguje jako přepálená fantazie, ne jako realistický příběh. Osobně mi přijde, že tvůrci od začátku věděli, že to bude over-the-top telenovela, a prostě se rozhodli šlápnout na plyn úplně ve všem.

Vztah Laury a Massima je postavený na totálním power-play, které by v reálném světě bylo spíš na zásah policie než na romantický soundtrack. V tomhle filmu ale funguje únos jako „nejradikálnější forma balení“, což je něco mezi fascinující drzostí a totálním selháním morálky. Erotika je podaná hodně natvrdo, kamera se nebojí zabírat těla z každého úhlu a hudba dává jasně najevo, kdy máme být „vzrušení“ a kdy dojatí. Kdo čeká jemnou erotickou atmosféru, bude spíš zaskočen, protože tady se jede na plný plyn a bez většího studu. A právě tahle neomalenost je důvod, proč se o filmu tak vášnivě diskutuje.

Proč to Češi milují, i když nad tím ohrnují nos

Na veřejnosti se o 365 dní často mluví s posměchem, ale čísla sledovanosti ukazují, že jde o jeden z těch titulů, které prostě „musíte vidět“, abyste byli v obraze. Je to typický guilty pleasure – víte, že to není kvalitní film ve smyslu scénáře nebo hereckých výkonů, ale přesto vás drží u obrazovky. V českém kontextu navíc pořád platí, že otevřenější erotika na streamu má nádech zakázaného ovoce, zvlášť když je zabalená do takhle líbivého, makového balení. A ruku na srdce: kdo by si po náročném dni občas nechtěl pustit něco úplně hloupého, ale maximálně zábavného?

Dalším faktorem je jednoduchost – žádné složité zvraty, žádné hluboké metafory, jen prvoplánová fantazie o bohatém, nebezpečném chlapovi a ženě, která se nechá strhnout. Film tím vlastně trefuje romantické i erotické klišé, která máme zažitá z harlekýnek a telenovel, jen je posouvá o pár levelů výš. Musím říct, že právě tahle bezostyšná přímočarost má své kouzlo: buď se tomu smějete, nebo se tím necháte unést, ale nudit se u toho úplně nedá. Ať už patříte do tábora „nenávidím to“ nebo „tajně to miluju“, u 365 dní je těžké zůstat úplně chladný.

Erotický kýč nebo nový kult guilty pleasure?

Je fér říct, že z hlediska filmového řemesla má 365 dní spoustu problémů – od dialogů přes tempo až po práci s postavami. Jenže stejně fér je přiznat, že se z něj stal fenomén, který dokázal rozhýbat debatu o tom, co na Netflixu vlastně chceme sledovat. Tohle není film pro filmové fajnšmekry, ale pro diváky, kteří si chtějí užít přestřelenou fantasy o lásce, moci a sexu bez toho, aby nad tím moc přemýšleli. A právě v tom je jeho síla i slabina zároveň.

Osobně mi přijde, že 365 dní funguje nejlíp ve chvíli, kdy ho berete s nadhledem a nečekáte od něj nic jiného než výpravný erotický kýč. Pokud ho budete srovnávat s kvalitními dramaty, logicky vyhoří, ale jako výrazný zástupce guilty pleasure žánru má svoje neoddiskutovatelné místo. Zajímá mě ale, jak to máte vy: patří pro vás tenhle erotický fenomén k filmům, za které se trochu stydíte, ale stejně je sledujete, nebo jste to po deseti minutách vypnuli se znechucením? Napište si svůj vnitřní verdikt a zkuste si přiznat, do kterého tábora vlastně patříte.